Závist

 Insecure people put others down to raise themselves up

 -Habeeb Akande

Po více než roce a půl jsem se rozhodla o pokus znovu rozjet tento blog. Důvody jsem naprosto shodné jako v článku "Úvod", akorát doufám, že tentokrát mi to vydrží déle, jelikož si myslím, že je to velmi dobrá cesta učení se organizace a povinnostem. Každopádně bych se ráda rovnou dala na to, o čem budu psát dnes.
Závist tu vždy byla, je a s největší pravděpodobností i bude. Nezáleží totiž na tom, jak vypadáte, kolik máte peněz, či jaké máte vzdělaní, vždy tu bude někdo lepší než vy, ale i někdo horší. Tím pádem vám ten horší bude závidět a vy zase budete závidět tomu lepšímu. Ale i tak je někdo ještě lepší, než ten člověk, kterému závidíte, ale také někdo ještě horší než ten, který závidí vám.
Když se poslední dobou rozhlédnu kolem sebe, všude vidím, jak si lidé vzájemně závidí a to navíc i kamarádi mezi kamarády. Zdá se mi, že nikdo si nic vzájemně nepřeje, že každý jen čeká, až jejich přítel spadne a oni se mu budou moct škodolibě smát. Lidé se spolu baví jen proto, aby měli hodně lajků na Instagramu a pěkné komentáře pod profilovou fotkou na Facebooku. Tohle je vážně smutné, ale jelikož já to takhle nastavené nemám, mohu se smát nad tím dnešním postavením lidí k přátelství a popularitě.
Každý se vzájemně porovnává, doufá, že na tom bude lépe než ostatní, ale pokud se srovnáváte, závidíte kamarádům, doufáte, že se jim dařit nebude, tak na tom rozhodně dobře nejste. Lidi, můžete se chovat sebevědomě, jak chcete, dělat ramena, ale hluboko uvnitř jste nesebevědomí, smutní a hloupí lidé, kteří na Facebooku sice mají přátel tisíce, ale v reálném životě s nimi tráví čas koukáním do mobilů či pomlouváním a kritizováním druhých, či dokonce jiných přátel, kteří je zrovna nemohou slyšet.
Já to tak třeba už nemám, dřív to tak ale bývalo. I proto píši tento článek, mám tak pohled na věc z obou stran. Sice už si denně nepíši se stovkou lidí, zato ale trávím čas velmi kvalitně s lidmi, na které se mohu spolehnout, věřit jim a mám si s nimi víc co říct, než to, že naše třetí kamarádka nějak přibrala, či to, že tamti dva se už zase rozešli. Lidí, kteří jsou teď kolem mě je výrazně méně, ale v přátelství by rozhodně mělo platit to, že kvalita je důležitější než kvantita.
Zkuste se tedy zamyslet nad tím, jak to máte vy, jelikož v životě není čas na to, abyste ho trávili pomlouváním druhých, jen protože oni se mají lépe než vy. Vzhledem k tomu, že jsou na tom lépe jim to stejně neublíží. A když přestanete závidět, pomlouvat a vyškrtáte si falešný lidi ze seznamu přátel ( ne jen na Facebooku),  život se bude žít o hodně lépe. Nakonec ani nebudete mít potřebu něco takového dělat, jelikož na tom budete lépe než většina, která stále pomlouvá, soudí a závidí. Tak hodně štěstí.

Mainstream

Čau ahoj,
v tomhle článku bych se ráda vyjádřila k dnešní době, upozorňuji, že je mi 14 (bacha!), takže když mluvím o "dnešní době", mluvím o lidech mého věku, kteří i předpokládám a doufám jsou skupinou, které by četla tenhle blog.(to doufám samozřejmě není myšleno špatně na lidi staršího věku, ale pro ně by byl tenhle článek naprosto k ničemu vzhledem k tomu, že by se jich ani trochu netýkal).
Určitě jste si všimli, že v dnešní době si jsme hodně (podle mě až příliš) podobní. Čím dál častěji se mi stává, že když se někde s někým seznámím, skoro vždy to jde podle stejného scénáře. Většinou (a já to vážně z duše nenávidím) to skončí tak, že dotyčný či dotyčná začne mluvit o youtuberech, skončí to tedy snahou (píši snahou, jelikož vážně nevedu konverzace o něčem takovém) pomlouvání lidí, které znají z deseti minutových videích na internetu. V moment, kdy přijde řeč na tohle, se zvedám a odcházím.
Ještě smutnější je, že tohle byl jen jeden z příkladů, které se vynořily v mojí hlavě. Dalším skvělým příkladem je třeba oblékání. Přiznávám, že logicky tomuhle podléhám jakbysmet. Domnívám se ale, že ne tak drastickým způsobem jako většina mého okolí. Pamatuji se na dobu, kdy vaky se nosily jen na tělocvik a to ještě se značnou nelibostí a studem. Nelíbí se mi to, ale nemám nic proti lidem, co je nosí, je to čistě jejich věc. Nicméně znám pár lidí, o kterých vím, že se jim to nelíbilo, ale když zjistili, že to nosí polovina lidí ze školy, ihned si běželi do nejbližšího obchodu pro ten jejich.
Také pokud jdete ven a rozhlédnete se kolem sebe, většina lidí, kteří vás obklopují mají v ruce mobil a to i když jsou s přáteli. Proto jsem neskutečně vděčná svým kamarádům, že takoví nejsme a když jdeme ven, povídáme si a na mobil se koukneme jen v případě, že vybíráme kino, kam zajdeme.
Prostě mi jen přijde strašně smutné, že z lidí vymizela ta zajímavost. V dnešní době máme všichni názor na všechno, ale jen v případě, že nepokládáte doplňující otázky. Tam bychom totiž tvrdě narazili. Pokud se už rozhodneme něco podniknout, rozhodně to není pro ten zážitek, ale kvůli fotce kterou budou moct později přidat na snapchat nebo na instagram. Všichni si fotíme jenom půl obličeje, protože tak se to dneska prostě dělá. Všichni používámě stejná slova jako "libový" nebo "kámo". Skoro nikdo není doopravdy zajímavý, nikdo není opravdu "někdo". Nejsme zajímavý. Jsme mainstream. (Doufám, že jste si všimli, že jsem celou dobu mluvila jako "my" a ne jako "vy". O to jsem se totiž dost snažila.)

Úvod

Čus, já jsem Sára.
Moc nevím, jak úplně začít tenhle první článek. Ráda bych vám o sobě nejdřív něco řekla, přijde mi důležité vědět něco o člověku, který je tvůrcem toho, co zrovna čtete. Na druhou stranu, mě by moc nebavilo číst si něco o člověku, který tím, že je cizí, mě vlastně vůbec nezajímá. Je to tedy něco proti něčemu, ale alespoň se na tomhle článku budu moct trochu rozepsat.
Začala bych tedy tím, proč vůbec píšu blog. Jedním z důvodů je, že nemám ponětí, čím chci v životě být a čeho chci dosáhnout, takže mi přijde moudré prostě zkoušet co nejvíc věcí a doufat, že mě něco přece jenom zaujme. Taky si myslím, že pokud si dám závazek, že budu psát článek třeba každé úterý a čtvrtek, je to dobré cvičení vůle, což by se mi také hodilo. A pak je tady taky ta věc, že bych prostě ráda s někým sdílela svoje názory a dostávala na ně zpětnou vazbu a tohle je bezpochyby jeden z nejjednoduších způsobů, jak toho dosáhnout.
Takže, teď bych tedy řekla něco o sobě. Jak už vám asi došlo, jmenuju se Sára. Je mi 14 a chodím na gymnázium. Bydlím v Praze a díky Bohu za to (bez urážky ostatní města). Hudbu mám ráda téměř jakoukoliv, většinou jsem vždy posedlá jednou písničkou, kterou pak poslouchám pořád dokola a dokola (momentálně by to byla I Believe In A Thing Called Love). Mám ráda chytrý lidi, ti hloupí mi pijou krev. :--) . Pokud by vás zajímalo, jak třeba vypadám, protože na vzhledu/sympatiích přece jenom záleží, na instagramu jsem sararollerova (haha, překvápko!) a pokud byste se třeba nudili a chtěli zasnapovat, snap je stejnojmenný jako instagram (haha podruhý).
Tohle by teda bylo tak obecně o mně, pokud by vás něco zajímalo, napiště nebo tak, tajemství nemám :--). Doufám, že tohle bude sranda.